Nacházíte se zde: Náš kraj – invisible – Dlouhodobý program 2

Dlouhodobý program 2

2. JAKÝ SVĚT CHCEME VYTVÁŘET: OD SOUČASNÉHO NADNÁRODNÍHO USPOŘÁDÁNÍ KE GLOBÁLNÍ SPRAVEDLNOSTI

Globalizace jako hrozba i příležitost
Globalizace je komplexním civilizačním jevem. Je produktem činnosti lidstva, zamýšleným i nezamýšleným, přímým i nepřímým. Je souborem procesů, vytvářejících jeden svět, jejichž prostřednictvím se lidské společnosti stávají stále více vzájemně závislými. V tomto světě už žádná země není izolovaným či soběstačným ostrovem.

Je zřejmé, že procesy, které propojují životy lidí z různých oblastí, doprovázejí celé lidské dějiny. Rozvoj nejrůznějších aktivit člověka postupně umožňoval soužití i střetávání jednotlivých kmenů, národů, států a kontinentálních útvarů. Nyní se nacházíme ve fázi dějinného vývoje, v níž se otevřela možnost uspořádávat naše společnosti informačními, komunikačními, dopravními a dalšími prostředky v celoplanetárním rámci. Zároveň jsme se po rozpadu bipolárního světa ocitli v situaci, která podněcuje využití těchto globálních prostředků k omezování moci národních států a k narůstání vlivu nadnárodních aktérů a institucí. Tato situace nadnárodního uspořádání už není dobou rozmachu národních států, ale zároveň ještě není dobou globální spravedlnosti, v níž by se již ustavil nový světový řád. Je etapou zatím nestabilizovaných poměrů, v nichž hrají stále větší roli nadnárodní korporace a postupně se posiluje postavení kontinentálních či regionálních útvarů (USA, Evropské unie, Číny, Indie, Ruska atd.). Začínáme si také uvědomovat potřebu nového institucionálního uspořádání na globální rovině. Tento přechodný stav s sebou přináší hrozby i příležitosti.

Na jedné straně před sebou máme nevyužitou možnost uskutečnit ideál vzájemného uznání jednotlivců i celých národů: společnost, v níž se občané společně podílejí na vládnutí sobě samým, v níž prosazují sociální spravedlnost a v níž k sobě navzájem přistupují solidárně. Současný stav otevírá příležitost k harmonickému rozvinutí ekonomických, sociálních, politických, multikulturních, ekologických a bezpečnostních institucí na globální rovině.

Na straně druhé dochází k varovnému předbíhání ekonomické stránky globalizace před jejími dalšími stránkami - sociálními, politickými, multikulturními, enviromentálními a bezpečnostními. Jde o konstelaci, v níž má globální trh neoliberální podobu a není regulován - ponecháme-li prozatím stranou neokonzervativní protekcionismus silných států. Svět je tedy deformovaně propojen ekonomicky. Jelikož však není téměř vůbec propojen sociálně, schází mu sociální zabezpečení, které by napravilo současné narůstání enormních nerovností mezi lidmi a národy. Není také dostatečně propojen politicky, tudíž postrádá demokratické nebo jiné legitimní ospravedlnění současného nadnárodního uspořádání. Jelikož není uspokojivě propojen také multikulturně, není vybaven strukturami, které by odstranily současnou diskriminaci národů jednotlivých kultur a jejich příslušníků. Svět není sjednocen ani ekologicky, proto nemá prostředky, které by umožnily globální ochranu přírody před jejím devastováním. Není téměř integrován ani bezpečnostně, proto nemá účinné nástroje na celoplanetární obranu před vojenskými a teroristickými intervencemi. Současné nadnárodní uspořádání se tedy vyznačuje deficitem regulace trhu a sociálním, politickým, multikulturním, ekologickým a bezpečnostním deficitem.

Sociální demokracie proto nemůže rezignovat na regulaci globálního trhu, na sociální zabezpečení, demokracii a legitimní uspořádání, multikulturní řád v mezinárodním právním rámci, zdravé životní prostředí a mírové uspořádání světa. My, sociální demokraté, jsme odhodláni o uskutečňování těchto cílů usilovat. Vyžaduje to však v prvé řadě schopnost kritického zhodnocení deficitů a příležitostí současného nadnárodního uspořádání a vytvoření reálné vize globální spravedlnosti, v níž budou tyto deficity minimalizovány a příležitosti využity. To znamená, že sociální demokracie musí v rámci dialogu s lokální, národní, kontinentální i globální veřejností formulovat vizi a získat pro ni spojence mezi významnými globálními aktéry. Především v hnutích za svobodu a demokracii, v hnutích za sociální spravedlnost a solidaritu, v ekologických a mírových hnutích.

2.1. Zhodnocení současného nadnárodního uspořádání

2.1.1. Ekonomický a sociální deficit

Prvním závažným deficitem současného nadnárodního uspořádání je předbíhání ekonomiky před sociálním rozvojem. Proto o něm můžeme hovořit jako o neregulované ekonomické globalizaci. Ta porušuje dosavadní rovnováhu mezi kapitálem a prací, trhem a státem, konkurencí a solidaritou, které bylo historicky dosaženo v euroamerickém prostoru v rámci národních sociálních států. Rovnováha je porušena ve prospěch kapitálu, trhu a konkurence, resp. v neprospěch práce, státu a solidarity. Jak k této situaci došlo?

V éře globalizace dochází ke značnému propojení ekonomik. Je to důsledek celosvětového rozšíření obchodu - zejména elektronického - a především celosvětového pohybu kapitálu. Předpokladem tohoto procesu je nejen mezinárodní liberalizace trhů zboží a služeb, ale také liberalizace trhů výrobních faktorů: kapitálu a práce. Zatímco mobilita kapitálu se zvyšuje, mobilita práce zůstává stejná, nebo se snižuje. Tento stav způsobuje závažné sociální nerovnosti a pnutí.

Neoliberální přístup ke globalizaci považuje tento stav nerovnováhy v lepším případě za dočasný, v každém případě však za prospěšný. Kalkuluje s prospěšností volného trhu laissez faire na nadnárodní úrovni stejně jako dříve v rámci tradičního národního státu na národní úrovni: Stačí prý vytvořit potřebné podmínky pro mobilitu kapitálu a z jeho zisků bude mít nakonec prospěch i strana práce.

Neoliberální přístup ke globalizaci kalkuluje, ostatně jako vždy v minulosti, chybně. Neregulované lokální trhy již od počátku vytvářely nerovnosti, které bylo nutno následně odstraňovat neekonomickými (mimotržními) prostředky - v moderní době v rámci instituce národního (sociálního) státu. Ani současná ekonomická globalizace, tedy ekonomika vymknutá z národního, politického a sociálního rámce v důsledku liberalizace kapitálu, neodstraní nerovnosti způsobené její vlastní dynamikou. Neoliberální přístup ke globalizaci pod heslem „nechat trhy", tak jen reprodukuje a prohlubuje vzniklé nerovnosti na globální úrovni.

Nelze také přehlédnout, že ekonomická globalizace, navzdory ohromným možnostem, které globální propojování ekonomik přináší, produkuje ve světovém měřítku nižší ekonomický růst, než tomu bylo ve světové ekonomice začleněné do systému relativně izolovaných národních ekonomik (hlavně v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století). Přitom právě v tehdejší době docházelo v národním i globálním měřítku ke znatelnému růstu životní úrovně. Není bez zajímavosti, že životní úroveň rostla nejvíce v těch zemích, které mezi předpoklady ekonomického růstu zahrnuly i relativně velkorysou sociální politiku (skandinávské země). Pozitivní zkušenosti se „sociální" regulací trhů v národním rámci tak jen podtrhují nutnost jejich obdobné regulace v globálním rámci.

Současná ekonomická globalizace umožňuje stále rozsáhlejší přesuny bohatství ve prospěch kapitálu a kapitálově vyspělých zemí. To vede ke koncentraci bohatství úzké elity na úkor chudnoucí většiny. Ve vyspělých zemích způsobuje ekonomická globalizace vznik staronových forem moci, spojených s tíživými druhy závislosti i odcizení. Lidé začínají pociťovat, že kapitál nad nimi opět získává neomezenou moc, že jsou podřízeni anonymním tržním silám, proti kterým mají jen malé prostředky obrany. Tlaky na růst produktivity práce při znehodnocování tradičních sociálních standardů, včetně propouštění z práce, vyvolávají hromadnou nezaměstnanost. Zostřují se jak rozpory mezi zvýhodňovanými a znevýhodňovanými společenskými skupinami uvnitř jednotlivých států, tak rozpory mezi bohatými a chudými státy. Tím se prohlubuje polarizace mezi bohatstvím a bídou jednotlivých lidí.

Dochází také ke zostření již existujících globálních problémů. Patří k nim nezvládnutá populační exploze v zemích Jihu a stárnutí a počínající vymírání obyvatelstva ve vyspělých zemích. Zejména v rozvojových zemích se rozrůstají velkoměsta, tzv. slumová urbanizace, která způsobuje sociální deprivaci. Zpomaluje se tempo rozvoje. U nejchudších národů se trend někdy dokonce obrací, nastává úpadek. Trpí tím zejména ženská část populace a nastupující generace.

Neoliberální přístup ke globalizaci žene svět do ekonomických krizí. Zostřuje se globální rozpor zejména mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Dochází k jeho eskalaci až po snahy o jeho násilná řešení ozbrojenými konflikty, a to na obou pólech.

O sociálních důsledcích ekonomické globalizace hovoří výmluvně fakta. Denní příjem na obyvatele v 20 nejbohatších zemích je čtyřicetkrát vyšší než v 20 nejchudš ích zemích. Statistiky OSN uvádějí, že téměř 20 milionů lidí v chudých zemích umírá ročně hlady a na následky snadno léčitelných nemocí. Rozdíly platů mezi zaměstnanci v USA dosahují čtyřistanásobku. V současné době žije ve světě více než miliarda lidí za méně než jeden dolar denně a tři miliardy za méně než dva dolary denně. Na opačném pólu 225 nejbohatších lidí naší planety kontroluje majetek, který se rovná ročnímu příjmu poloviny světové populace. Tři nejbohatší lidé světa mají větší majetek než 600 milionů lidí nejchudších zemí světa.

Socialistická internacionála charakterizovala velký paradox tohoto historického vývoje světa tak, že lidstvo ještě nikdy nemělo tolik možností technicky, ekonomicky i společensky překonávat odvěké neduhy jako nerovnost, hlad, nemoci nebo nedostatek vzdělání. A ještě nikdy těchto možností tolik nevyužívalo k dalšímu prohlubování těchto neduhů.

Dlouhodobým zdrojem růstu bohatství, které by - za příznivých společenských podmínek - umožnilo překonávání zmíněných problémů, je zvyšování produktivity. Pro dlouhodobé soutěžení nejvyspělejších ekonomik světa - „čistě tržní" ekonomiky USA a vyspělého jádra sociálně tržní Evropské unie - je přitom charakteristické, že až do poloviny devadesátých let dvacátého století dosahovala „plýtvavá sociální" EU dvojnásobně rychlejšího růstu produktivity práce než USA. Vyspělé jádro zemí EU v polovině devadesátých let dosáhlo v úrovni produktivity přibližně úrovně USA. Je to zřejmě tím, že EU přidala k tržní motivaci podniků navíc i motivační sílu sociální soudržnosti, zatímco USA soutěžily především cenovým podbízením, zejména nízkým kursem měny a nízkým daňovým zatížením.

Od poloviny devadesátých let se však USA podařilo urychlit růst produktivity také mnohem účinnější a méně nákladnou cestou: rozvojem znalostní revoluce. Za této situace přistoupila také Evropská unie k rozvíjení těchto kvalitativních faktorů růstu produktivity a na summitu v Lisabonu v březnu 2000 vyhlásila svůj program dohnání USA. Nejúspěšněji se to zatím daří zejména malým skandinávským ekonomikám s „velkým sociálním státem", který posílil svou úlohu při vytváření, osvojování a uplatňování znalostí. Některé vyspělé ekonomiky EU, které jdou neoliberální cestou cenové, zejména daňové konkurence, dosahují hospodářského růstu i zvyšování zaměstnanosti naopak na úkor pomalejšího růstu produktivity, a tím i dlouhodobé udržitelnosti své konkurenceschopnosti.

Hlubší příčinou tohoto protikladného vývoje jsou některé závažné společenské konflikty, které s sebou neoliberální přístup ke globalizaci přináší:

Rozpor mezi liberalizací a monopolizací trhů

První závažný konflikt vyplývá z rozporu mezi liberalizací a monopolizací. Na jedné straně dochází k ohromné liberalizaci trhů, která umožňuje jejich propojení ve světovém, globálním měřítku. Padají skoro všechny bariéry mezinárodního obchodu obdobně jako na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Na druhé straně dochází - zejména se vznikem multinacionálních společností - k takové monopolizaci ekonomik, že dvě třetiny světového obchodu (v USA devět desetin exportu) přímo či nepřímo ovládá několik stovek multinacionálních společností. Světová ekonomika ještě nezažila takovou míru monopolizace. Ta dnes došla nesrovnatelně dál než ekonomická koncentrace na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy světová ekonomika dospěla do monopolního stadia. To znamená, že soutěžní trh jako základní předpoklad a ideál tržní ekonomiky je vytlačen na okraj trhem s „nerovnými" cenami a s „nerovným" postavením jednotlivých podniků. Místo soutěžního trhu s rovnými podmínkami pro všechny subjekty je dána volná ruka hrstce multinacionálních společností k uplatnění jejich převahy.

Konflikt mezi liberalizací a monopolizací je dále prohlubován novým, dříve nebý- valým jevem, téměř absolutní liberalizací i technickou přemístitelností finančního kapitálu ve zlomku času ve světovém měřítku.

Příliv zahraničního kapitálu z vyspělých do méně vyspělých zemí může za přízniv ých okolností rozšířit jejich zdroje investování i znalosti a zkušenosti, a tím urychlit jejich technický a ekonomický rozvoj. V soutěži o získání zahraničního kapitálu však dochází k tomu, že se málo a středně vyvinuté země nezřídka podbízejí příslibem nízkých daní, mezd a sociálních výdajů. Navíc nadnárodní společnosti mohou - prostřednictvím svých vnitropodnikových „celosvětových" cen - repatriovat nejen zisk, ale i daně či jiné nákladové položky. Z globálního hlediska celý tento vývoj směřuje k asymetrickému zvýhodňování zemí, odkud přichází kapitál.

Značná přemístitelnost kapitálu umožňuje také mnohonásobně rychlejší růst kapitálových toků než světové produkce i obchodu. To vede k odpoutání kapitálov ých toků od toků zboží, služeb i fyzického kapitálu, takže - podle odhadů z konce dvacátého století - jde z devadesáti procent o spekulativní transakce. Důsledkem je i tendence k odpoutání kursů měn od trhů zboží a služeb. Kursy jsou stále více ovlivňovány kapitálovými trhy a ztrácejí schopnost vytvářet rovnováhu běžného účtu platební bilance.

Dvojí metr liberalizace

Druhý, neméně závažný konflikt vyplývá z toho, že při liberalizaci světového obchodu je uplatňován dvojí metr. Méně rozvinuté země jsou nuceny k předčasné liberalizaci v rozporu se zkušenostmi posledních dvou století - Evropy i Ameriky v devatenáctém století a západní Evropy, Japonska i „asijských tygrů" po druhé světové válce. Tyto zkušenosti potvrdily, že země podstatně zaostávající v produktivitě potřebují dočasnou ochranu svého trhu, zejména k osvojení technicky a technologicky složitějších výrob na úrovni srovnatelné s vyspělou konkurencí. Při předčasné liberalizaci zahraničního obchodu však okamžité konkurenceschopnosti mohou dosáhnout především extrémním cenovým podbízením - mimořádně nízkými mzdami i daněmi a zejména extrémně nízkým kursem měny. Obdobně i podbízením v pracovních podmínkách. Tento postup byl vnucen i pro deregulaci latinskoamerických ekonomik a pro tržní transformaci postkomunistických ekonomik. K tomu byl přijat tzv. Washingtonský konsensus, doktrína Ministerstva financí USA a Mezinárodního měnového fondu. Tuto doktrínu prosazovali i představitelé nejvyspělejších zemí (G 7). Zavedený postup vytváří na jedné straně gigantické přerozdělování výsledků z méně vyspělých do vyspělých zemí, na druhé straně to vyspělým zemím přináší ztrátu cenové konkurenceschopnosti. Kapitál na to má svou odpověď. Buď stěhovat podniky do rozvojových zemí s extrémně nízkou mzdou, nebo je nechat pracovat v metropolích s obdobnou mzdou a pracovními podmínkami jako v rozvojov ých zemích. To vede k extrémní polarizací bídy a bohatství nejen mezi Jihem a Severem, ale i „uvnitř" Severu. Vyspělé země přitom bez jakýchkoli zábran uplatňují svůj protekcionismus zejména v jednodušších výrobách, kde by jim méně vyspělé země mohly snáze konkurovat. Místo toho, aby postup liberalizace zahraničního obchodu dával méně vyspělým zemím čas na přizpůsobení, je naopak zesilována převaha vyspělých zemí.

Nerovnoměrný vývoj znalostní revoluce

Třetí konflikt vyplývá z nerovnoměrnosti vývoje znalostní revoluce. Na jedné straně tato revoluce vede k historicky ojedinělému technickému skoku. Její nervovou soustavou je vznikající globální informační a komunikační infrastruktura, rozvíjející se nové vědní obory, nové technologie, nové výrobky a celá nová odvětví. Přitom to je zjevně teprve počátek dlouhodobých, ještě převratnějších změn. Tato revoluce může otevřít cestu ke zcela novému typu technického rozvoje a nové ekonomiky, náročné na znalosti, ale málo náročné na omezené výrobní faktory - půdu, práci, kapitál. Vznikají předpoklady k tomu, aby zásadně vzrostla úloha a podíl „mozků" na vlastnictví, rozhodování a zisku podniků. Tato revoluce zvyšuje nároky na intelektualizaci člověka jako výrobního činitele i jako spotřebitele. Vstupujeme do epochy společnosti znalostí, v níž odvětví intelektualizovaných služeb budou rozhodující. Na druhé straně tato revoluce se zatím plně rozvíjí jen v několika nejvyspělejších zemích a prohlubuje tak propast mezi zeměmi, jejichž konkurenceschopnost se zakládá na cenovém podbízení, a těmi, které jí dosahují kvalitativními, znalostními faktory zvyšování produktivity. Kromě toho bohaté společnosti Severu spravují 90 % světových patentů, přičemž ochrana těchto patentů zvyšuje cenu technického a technologického importu do chudých zemí a prohlubuje tak technologickou propast v samém srdci globálních nerovností.

Ekonomická globalizace versus sociální spravedlnost a solidarita

Konflikt vyplývá z rozporu mezi naléhavou potřebou účinné regulace globálního trhu a potřebou posílení sociální spravedlnosti a solidarity na jedné straně a rostoucími tlaky na omezování úlohy národního státu na druhé straně.

Za prvé dochází k oslabování jak regulační, tak solidární úlohy národního státu. Ekonomika se globalizovala, zatímco politika zůstává převážně v národním rámci. Možnosti solidární úhrady uvedených rostoucích nákladů národním státem jsou také dále oslabovány. Jednak daňovými úniky globálního kapitálu do daňových rájů a jednak rostoucím tlakem nadnárodních korporací a finančních skupin, neoliberálních ekonomů a politiků na snižování daní. Tím je vytvářen dodatečný, zesilující tlak na schodkovost solidárního financování. Řešení tohoto problému vidí neoliberálové v privatizaci sociálního státu. Pro sociální demokracii je tato cesta nepřijatelná.

Za druhé, znalostní revoluce i globalizace současně výrazně zvyšují výdaje, které si vyžaduje potřeba zvládnout nové civilizační výzvy. Jsou to výdaje na vědu a výzkum, na rozšiřování vzdělávání, na prodlužování lidského života, na technologickou revoluci ve zdravotnictví a na ekologii. Soudobá atomizace člověka v intencích sociálního darwinismu oslabuje i rodinu a její vnitřní solidaritu a zvyšuje závislost handicapovaného jedince na širší společenské solidaritě.

Specifickým rysem České republiky a dalších nových členských zemí EU ze střední a východní Evropy je časový souběh několika úkolů. Různé fáze vývoje - dovršení tržní transformace ekonomiky a restrukturalizace podnikové sféry, přiblížení ekonomické úrovni EU, znalostní revoluce i nápor na privatizaci sociální sféry - se v těchto zemích naplňují v podstatně kratší době a s podstatně omezenější ekonomickou pomocí EU, než jaká byla poskytnuta zemím, které se začleňovaly do evropského integračního procesu dříve. To může být zárodkem sociálních pnutí. Proto politika České republiky nemůže pouze napodobovat politiku vyspělých zemí, ale musí ke společnému cíli hledat také specifické přístupy. Hlavním úkolem však není pokoušet se izolovaně uskutečnit vlastní nacionální cestu, ale podílet se na utváření společného - jak evropského, tak i světového - pojetí ekonomiky a sociálního zabezpečení. Začlenění do sociálního modelu Evropské unie má proto velký význam pro současný a budoucí vývoj České republiky. Umožňuje nám to podílet se na evropském sociálněekonomickém systému, který může rovněž pozitivně ovlivňovat globalizační procesy v současném světě. Tímto způsobem může nejen prospět občanům České republiky, ale také pomáhat méně rozvinutým zemím, které se potýkají s problémy hladu a snadno léčitelných nemocí, jež se u nás již dávno vyřešily.

2.1.2. Politický a multikulturní deficit

Další deficit v současné době vyplývá z rozporu mezi naléhavou potřebou politického překonání výše zmíněných a dalších rozporů účinnou kontrolou a regulací v novém právním řádu. Rozšiřováním neregulovaného trhu a posilováním vedoucí síly nadnárodních korporací v něm se však zužuje okruh možností politického - demokratického, nebo jiného legitimního - rozhodování v rámci národního státu. Nové nadnárodní (regionální či kontinentální a globální) instituce, které by demokratické nebo jiné legitimní uspořádání byly schopny zajistit, ještě nejsou dostatečně rozvinuty, nebo k tomu nejsou ochotny.

Z historického hlediska je zřejmé, že projekt demokratického právního státu se doposud rozvíjel ve formě národního státu, který se vyznačoval vnitřní a vnější suve- renitou, jež byla založena na propojení teritoriálně vázané suverénní státní moci s teritoriálně vázaným tržním národním hospodářstvím. Sociální forma demokratického právního státu byla založena na právní regulaci tržního národního hospodářství. Tato cesta byla zdrojem bohatství národa a zprostředkovaně umožňovala zajistit značný růst životní úrovně, omezení sociálních rozdílů a začlenění občanů do procesů demokratického rozhodování. Tato historicky jedinečná a křehká symbióza tržního hospodářství a sociálně orientované demokracie se však v procesech globalizace rozpadá, neboť globalizace má destruktivní důsledky pro vnější a vnitřní suverenitu národních států. Prostřednictvím postupující ekonomické globalizace se původní teritoriálně vázané tržní národní hospodářství stává součástí globálních trhů a politika se přizpůsobuje imperativům globální konkurence, které zatím nebyla schopna ovlivnit, včetně sociálních systémů společnosti. Právně regulovaná státní moc tím ztrácí nástroje uskutečňování sociální politiky, neboť je nucena přizpůsobovat se podmínkám globální konkurence, s ohledem na utváření sociálního systému společnosti. Demokratické společenství, které se historicky vytvořilo v rámci teritoriálně vázané formy národního státu, tak postupně ztrácí možnost samostatně utvářet podmínky svého vlastního života. Dochází k omezování demokracie.

Obecně lze říci, nadnárodní finanční kapitál, rozhodující síla ekonomické globalizace, se vymaňuje z politických a právních pout národního státu. Ekonomika se globalizovala, zatímco politika a právní řád zůstávají převážně v národním rámci. Jsou tak ohroženy podmínky, z nichž až dosud vycházela evropská sociální demokracie. Zrodila se v národním rámci a utkala se s národním kapitálem v národním boji proti selhávání trhu a za sociální práva. Prosazovala a uskutečňovala reformy, včetně vytvoření sociálního státu, regulujícího trh a omezujícího sociální nespravedlnost. Takový pořádek je nyní napadán dnešním nadnárodním finančním kapitálem.

V tomto zúženém prostoru je demokratické zřízení navíc oslabováno zneužíváním masově mediálních technologií a jejich nekontrolovanou mocí, která posiluje hrozbu mediokracie, a to i na globální úrovni. Lze tedy říci, že národní státy se v éře globalizace v nemalé míře přestávají řídit demokraticky a sociálně a podřizují se diktátu trhů.

Demokratický deficit je posilován také neokonzervativními, nacionalistickými a rasistickými reakcemi na současnou zvýšenou míru kontaktů a střetů lidí odlišných kultur. V rámci národního státu se tento problém postupně řeší uplatňováním modelu, který umožňuje soužití většinové populace s příslušníky nejrůznějších národů a kultur, tj. menšin, které tvoří zejména skupiny přistěhovalců, dočasně usedlých cizinců, případně dlouhodobě usídlené skupiny místního obyvatelstva. Mohlo by se zdát, že se tyto multikulturní otázky netýkají České republiky, neboť v současné době patří české země v porovnání ze zeměmi západní Evropy a Severní Ameriky mezi území s poměrně malým počtem lidí z odlišných kulturních zázemí. Nelze však přehlédnout, že také na našem území se již zvyšuje počet příslušníků skupin obyvatelstva, které mají odlišné kulturní zázemí (rómské, vietnamské, ukrajinské a další menšiny, pro něž se ČR stává atraktivní zejména po jejím vstupu do EU).

Nedostatek integrace minorit do společnosti s sebou přináší problém přehlížení nebo vylučování těchto skupin obyvatelstva z účasti na demokratickém životě společnosti. Překážkou integrace jsou vlny nacionalismu a rasismu, jimž mohou podléhat zejména vrstvy nezaměstnaných a špatně placených. Toho v rostoucí míře zneužívají populistické, nacionalistické a fundamentalistické ideologie a hnutí ve snaze destabilizovat demokratické systémy a zadržovat či brzdit integrační trendy, které jsou nezbytnou podmínkou aktivního politického řešení globalizačních rozporů.

Vztah mezi většinovou populací a menšinami na území jednoho státu se ovšem nevyčerpává vztahy mezi lidmi z odlišných kultur. Dalším a patrně významnějším druhem interkulturního styku je vztah mezi jednotlivými kulturními skupinami, které přesahují hranice jednoho státu. V globálním měřítku se můžeme setkat jak se stále silnější komunikací a vzájemným uznáním mezi lidmi z odlišných oblastí, tak také se stále vyhrocenějšími nerovnostmi mezi Severem a Jihem a narůstajícími válečnými a teroristickými konflikty. Nicméně mnoho obyvatel USA a dalších západních zemí si konfliktní stránku interkulturního styku uvědomilo až prostřednictvím teroristických útoků na světová obchodní a vojenská centra 11. září 2001.

Jednotlivci, různé skupiny osob i celé národy se často cítí být kulturně zneuznáni současným ekonomickým a politickým uspořádáním mezi jednotlivými částmi světa. Je evidentní, že stupňující se ekonomické nerovnosti mezi jednotlivými oblastmi světa vzájemné harmonické soužití lidí z různých kulturních zázemí neumožňují. Nedostatečné řešení tohoto problému zesiluje napětí mezi bohatým Severem a chudým Jihem a napomáhá formování současné podoby světa. Extrémní chudoba, absence základní zdravotní péče, nedostatečný přístup k základnímu vzdělání, šíření HIV/AIDS a dlouhodobě neřešené politické problémy jsou faktory, které vytvářejí živnou půdu pro radikální, extrémistické a dokonce teroristické jednání. Také Vysoký panel OSN zdůraznil nutnost odstraňovat kořeny ozbrojených konfliktů a poukázal na potřebu propojit boj proti extrémní chudobě s bojem proti novým bezpečnostním hrozbám.

2.1.3. Ekologický deficit

Dalším deficitem současného nadnárodního uspořádání je stále více nadnárodně provázané ohrožování životního prostředí, které přerůstá do globálního ohrožení planety Země jako celku. Ekonomická globalizace, která jednostranně a nekontrolovaně preferuje ekonomický růst před ostatními růstovými faktory (sociálními, politickými, kulturními, bezpečnostními a environmentálními) naráží zásadním způsobem na limity surovinových zdrojů a biologických podmínek života. K hlavním problémům patří vyčerpání stratosférického ozónu, globální oteplování, skleníkové plyny a ztráta biodiversity.

Zrychlují se rovněž procesy ničící biosféru, šíří se znečišťování moří, ničení tropick ých pralesů a biofondu planety, ubývá zdrojů pitné vody, zrychluje se čerpání neobnovitelných zdrojů a prohlubuje se krize odpadového hospodářství.

Zásadními celosvětovými ekologickými problémy, na nichž se shoduje OSN a OECD, jsou: znečištění životního prostředí ze zemědělství, neudržitelné drancování vod rybolovem, emise skleníkových plynů, emise z automobilové a letecké dopravy, produkce komunálních odpadů, ztráta biologické rozmanitosti, úbytek rozlohy tropických pralesů, ohrožení kvality podzemních vod či znečištění kvality ovzduší ve městech.

Česká strana sociálně demokratická se plně shoduje se stanoviskem OSN vyjádřeném ve Zprávě jejího generálního tajemníka Kofi Annana v roce 2000 při přípravě Summitu tisíciletí, že příčinou ekologická krize, které čelíme, je chudoba, lhostejnost a chyby při řízení. Předpokládá se, že závažná ekologická překvapení svět ještě čekají. Proto je nezbytné přijmout okamžitá opatření v oblasti klimatické změny, vodního hospodářství, ochrany půdy a biodiversity.

Není možné nadále plýtvat neobnovitelnými zdroji a celosvětově devastovat životní prostředí. Takovýto neudržitelný trend vede ke zkracování délky života obyvatel nejen v rozvojových, ale i rozvinutých zemích. Na celém světě se zhoršuje kvalita vod, nadále se znečišťuje ovzduší, odpady se recyklují v minimální míře a stále roste podíl chemikálií užívaných v zemědělství, které neodvratně ničí půdu.

Roste počet přírodních katastrof, které mají za následek nesčetné lidské oběti a nevyčíslitelné materiální škody. Je prokazatelné, že jednou z hlavních příčin těchto tragédií je globální oteplování v důsledku zvýšené produkce skleníkových plynů. Nedostatečně je kontrolována přítomnost zdravotně rizikových chemikálií v potravinách a dalších výrobcích. Ubývá světové fauny a flóry. Bohatý Sever řeší často své problémy v ochraně životního prostředí na úkor rozvojových zemí, kde dochází k devastaci přírodního bohatství.

Na celosvětové úrovni dochází k plýtvání energií a materiálem. Zatím však existuje pouze malá podpora zavádění inovací a moderních technologií, které produkují méně zplodin a odpadů, současně jsou méně energeticky a materiálově náročně. Zavedení těchto technologií by zvýšilo produktivitu a snížilo provozní výdaje. Tyto technologie jsou již dostupné ve většině průmyslových odvětví; problémem je neochota nadnárodních společností zavádět je do výroby, protože tyto investice jsou finančně náročné, krátkodobě snižují zisk a mohou vést k zániku řady dodavatelů či odvětví.

Přestože existuje Program OSN pro životní prostředí (UNEP) a speciální fond pro financování projektů na ochranu životního prostředí či Komise OSN pro udržitelný rozvoj, současný trend vývoje světového životního prostředí je neudržitelný. Některé nejrozvinutější země upřednostňují růst neomezené spotřeby, zakonzervování současných výrobních postupů a ochranu tradičních odvětví na úkor ochrany životního prostředí a kvality života většiny obyvatel naší planety.

Zatím se potýkáme s neuspokojivou účinností úmluv OSN v oblasti životního prostředí, nedostatečnou finanční a expertní účastí nejrozvinutějších zemí světa - včetně USA - při řešení globálních ekologických problémů. Uspokojování těchto požadavků je však nezbytnou podmínkou, aby se zastavila pokračující devastace přírody, aby se zastavilo prohlubování chudoby a snižování kvality života.

Česká strana sociálně demokratická společně s dalšími zeměmi Evropské unie upozorňuje, že zatím nebylo vynaloženo dostatečné úsilí, aby celosvětová ochrana životního prostředí byla prioritou aktivit OSN, aby byla podporována také všemi rozvinutými zeměmi světa. Rovněž zdůrazňuje, že jedním z nezanedbatelných možných, zatím však podceňovaných zdrojů k financování projektů na ochranu životního prostředí je důsledné prosazení principu - znečišťovatel platí v celosvětovém měřítku. Dosud nadnárodní společnosti nebyly zavázány, aby nesly svůj díl odpovědnosti a nebylo prosazeno, aby kupříkladu čerpání přírodních zdrojů podléhalo zdanění. Tímto způsobem přicházíme o další zdroje a prostředky k financování projektů na ochranu životního prostředí.

2.1.4. Bezpečnostní a obranný deficit

Česká republika je v současné době konfrontována s bezpečnostními hrozbami, které ohrožují nejen ji, ale také její spojence v Evropské unii a NATO i západní civilizaci jako celek. Těmito bezprostředními hrozbami jsou mezinárodní terorismus, státní i nestátní ozbrojené intervence v rozporu s mezinárodním právem, šíření zbraní hromadného ničení, existence nestabilních a rozvrácených států, vnitřní a regionální konflikty. Způsob řešení bezpečnostních problémů světa musí být multilaterální, neboť unilaterální cesta představuje značné riziko.

Kromě uvedených hrozeb existuje však i široké spektrum sílících hlubších hrozeb, jako jsou například sociálně-ekonomické hrozby (extrémní chudoba), působení organizovaného zločinu (a jeho prorůstání do politiky), politická kriminalita, technologické katastrofy, environmentální hrozby (globální oteplování), růst nacionalizmu a fundamentalizmu, zranitelnost informační infrastruktury, zranitelnost finančních trhů apod.

Česká strana sociálně demokratická si uvědomuje, že těmto hrozbám může Česká republika efektivně čelit pouze jako platný člen nejvýznamnějších politických a bezpečnostních organizací v transatlantickém prostoru, kterými jsou Evropská unie a Severoatlantická aliance. Členstvím v NATO (1999) a následným vstupem do EU (2004) se završil vnější rozměr našeho transformačního období a změnilo se postavení ČR v politickém a bezpečnostním prostředí Evropy de iure.

Vstoupili jsme do období, v němž zatím postrádáme komplexnější zakotvení v nových podmínkách, což znamená skutečné potvrzení významu obou těchto organizací a růst možností aktivně usměrňovat jejich rozvoj. Obě organizace se dynamicky vyvíjejí. Je to jejich odpověď na nové situace, jejichž symbolem se staly teroristické útoky v USA, Španělsku, Rusku, na Blízkém východě, v Asii a okupace Iráku. NATO se postupně transformuje a EU stále více získává i vlastní „vnější" bezpečnostní rozměr, jehož projevem je posilování a rozvoj evropské bezpečnostní a obranné politiky.

Zpět na obsah dlouhodobého programu