Nacházíte se zde: Náš kraj – invisible – Dlouhodobý program 3

Dlouhodobý program 3

3. JAKOU EVROPU SPOLUVYTVÁŘÍME: PROJEKT EVROPSKÉ SPRAVEDLNOSTI

Vize globální spravedlnosti je úzce spojena s projektem utváření evropské spravedlnosti prostřednictvím postupného evropského sjednocování v rámci Evropské unie. Důvodem je skutečnost, že omezování vlivu národních států a posilování role nadnárodních útvarů se v současnosti projevuje zejména utvářením regionálních nebo kontinentálních celků. Současné problémy, s nimiž se musíme potýkat v globální rovině, se proto v nemalé míře reprodukují na regionální nebo kontinentální úrovni. Regulace ekonomiky je zatím nedostatečná, neboť ekonomický aspekt kontinentalizace předbíhá ostatní dimenze kontinentálního sjednocování. Tento nesoulad narušuje především instituci demokratického sociálního státu, která se od 2. světové války vyvíjela v rámci národního státu a stala se základem evropského sociálního modelu založeného na regulaci trhu, demokracii, lidských právech, sociální spravedlnosti a solidaritě.

Problém, před kterým stojí sociální demokracie, spočívá v tom, že model sociální stát již nelze udržet jen v úzkém národním rámci. Je však možné a žádoucí jej rekonstruovat také a především v nadnárodním rámci. Tato situace nabízí příležitost k obnově a přizpůsobení modelu sociálního státu prostřednictvím vzájemného uznání občanů a národů v rámci celé Evropské unie. To je složitý proces, který vyžaduje nejen hlubší politickou a sociální integraci na bázi EU, ale také integraci multikulturní, environmentální, bezpečnostní a ekonomickou. Rekonstrukce sociálního státu na úrovni EU tedy vyžaduje mnohostranný integrační proces v tomto společném prostoru. Protože jednotlivé kroky první fáze rekonstrukce neprobíhají v rámci současného integračního procesu najednou, je zapotřebí pokoušet se všechny aspekty integrace co nejvíce synchronizovat. Přitom bychom si měli být vědomi, že projekt evropské integrace je výrazem politické vůle, a nikoli jen pasivního přizpůsobování realitě.

Obecně lze říci, že žádný stát v Evropě není natolik silný, aby se mohl vyrovnat s hrozbami a využít příležitostí současné globální doby sám. Proto je EU adekvátní odpovědí na tyto výzvy. Přistoupení České republiky k Evropské unii bylo v zájmu všech občanů ČR, tak i v národním zájmu ČR jako celku. Stejně tak to platí o příštích fázích integračního procesu. Stejný význam má evropské sjednocování také pro ostatní občany a státy EU i pro unii jako celek. Silná EU znamená silnou ČR, silná ČR přispívá k posílení EU.

Česká republika se od 1. května 2004 stala členským státem Evropské unie. Je to jedna z nejvýznamnějších událostí v moderních českých dějinách. Naplňují se vize a snaha několika generací českých politiků usilujících o trvalé zajištění bezpečnosti a prosperity českého státu v rámci mírové, demokratické, sociálně spravedlivé a solidární Evropy.

ČSSD je hrdá na to, že se důsledně zasazovala o vstup ČR do EU. V období, kdy ji voliči pověřili vládní odpovědností, vyjednala příznivé podmínky pro vstup do EU. ČR se tak zapojila do Evropské unie jako její plnoprávný členský stát a spolurozhoduje o dalším vývoji EU.

Za pozitivní skutečnost považujeme, že občané České republiky vyjádřili v referendu v červnu 2004 přesvědčivou 77 procentní většinou podporu Smlouvě o přistoupení ČR k Evropské unii. Toto rozhodnutí občanů ČR je pro ČSSD závazkem vytvářet podmínky, aby ČR v rámci EU vystupovala jako činorodý, aktivní a respektovaný členský stát přispívající k vytváření silné a prosperující Unie.

Co přinesla Evropská unie Evropanům

Evropská unie je výsledkem sjednocování, které na našem kontinentě začalo po druhé světové válce. Je výrazem hlubokých změn, jež v poválečných letech v Evropě nastaly. Došlo k usmíření a ke spolupráci Francie a Německa. Do integračního procesu se zapojily jak hlavní evropské státy, tak státy malé a střední velikosti. Dřívější mocenské soupeření bylo nahrazeno složitým, ale fungujícím mechanismem nalézání shody na bázi integračních smluv v rámci společně vytvořených institucí.

Podařilo se sjednotit státy s dlouhou historií, vlastní kulturou a tradicemi, které sice mají řadu společných rysů, ale zároveň se v mnoha směrech odlišují. Nejzávažnějším a politicky nejambicióznějším cílem evropského sjednocování je vytvořit z Evropy kontinent míru, vyloučit válku jako prostředek řešení sporů mezi členskými zeměmi a přispět k mírovému vývoji na celém evropském kontinentě. Snahou zůstává zajistit sociální zabezpečení, růst životní úrovně obyvatel, hospodářskou prosperitu a ochranu životního prostředí.

Evropská unie je jedinečným společným dílem evropských států a jejich občanů, kteří překonali tradiční úzké národní přístupy a rozhodli se dobrovolně na základě mezinárodních smluv spolupracovat na společném díle, které nemá v evropské historii obdoby. Evropská unie je jedinečný projekt, který sdružuje velké, střední a malé státy. Pro ČR je mimořádně důležité, že pozice malých a středních států je v institucích EU zvýhodněna na úkor států velkých.

Evropská unie však oba hlavní přístupy spojuje. Zatímco ve společně dohodnutých hospodářských oblastech se prosadil komunitární přístup s nadnárodními prvky a sdílenou suverenitou, v oblastech zahraniční a vnitřní politiky se v současné době uplatňuje mezivládní přístup vyžadující souhlas všech členských států.

Přes složitý vývoj dospělo evropské sjednocování k integraci v několika významných oblastech. V roce 1968 byla vytvořena celní unie, v roce 1993 byl ustanoven jednotný evropský trh, v roce 1999 byla zavedena Evropská měnová unie se společnou měnou euro. V roce 1993 vstoupila v platnost smlouva o Evropské unii, podle níž se zúčastněné státy dohodly vytvořit na bázi mezivládní spolupráce společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a těsněji spolupracovat v oblasti vnitřních věcí a soudnictví. Postupně se projednávají také další formy integrace, např. integrace v sociální oblasti. Evropská unie prokázala svou životaschopnost a stala se společenstvím, které rozhodujícím způsobem ovlivňuje vývoj v Evropě. Členská základna EU se stále rozšiřuje. Z původních šesti členských států v roce 1951 se rozšířila na 25 členských států v roce 2004.

Evropská unie je společné dílo hlavních politických sil - sociální demokracie, křesťanské demokracie a liberálně orientovaných politických stran. Sociálně demokratické strany a socialistické vlády členských zemí Unie podstatně ovlivnily vývoj evropské integrace. Především jejich zásluhou má Evropská unie rozvinutou sociální a ekologickou dimenzi, jedinečnou ve světě. Evropská unie je také evropskou odpovědí na globalizační procesy, cestou k využívání jejích přínosů a účinným nástrojem k odstraňování jejích negativních důsledků.

Co znamená pro Českou republiku členství v Evropské unii

ČR jako členský stát se zapojila do struktury vztahů Evropské unie a podílí se na určování její politiky. Je v pozici, jakou nikdy ve své moderní historii neměla. Členství v EU posiluje bezpečnost ČR a dotýká se všech aspektů politické činnosti - občanů, občanské společnosti, parlamentu, vlády. Účast ve velkém ekonomickém prostoru otvírá možnosti pro dynamický rozvoj českého hospodářství. Česká sociální demokracie navíc podporuje evropské sjednocování také v dalších oblastech.

Vstup do EU významně posílil naše mezinárodní postavení. ČR se zapojila do jednoho z nejvýznamnějších světových hospodářských seskupení, které se podílí jednou čtvrtinou na světové výrobě a je nejvýznamnější světovou obchodní mocností. Po započtení vnitrounijního obchodu činí podíl EU kolem 40% na světovém obchodu se zbožím a 42% na světovém obchodu službami. Po rozšíření l. května 2004 tvoří EU 25 členských států s více než 455 milióny obyvatel. Zvýšil se růstový potenciál Evropské unie.

EU zaujímá též významné postavení v oblasti přímých zahraničních investic. Patří mezi nejvýznamnější oblasti, kam směřují přímé zahraniční investice, a sama patří mezi nejvýznamnější vývozce přímých zahraničních investic. Např. v roce 2003 byla čistým investorem ve zbytku světa; čisté investice dosahovaly 41 mld. euro. Evropská unie představuje významný trh také pro exportéry třetích zemí. Je hlavním obchodním partnerem pro většinu zemí světa. Ekonomická pozice umožňuje EU významně ovlivňovat poměry světové ekonomiky a chování jejích účastníků.

Evropská unie patří mezi hlavní poskytovatele rozvojové pomoci a významně se podílí na světovém boji proti chudobě. V roce 2000 se EU a její členské státy podílely téměř 48% na světové oficiální rozvojové pomoci. Evropská unie prosazuje, aby členské státy vydávaly na rozvojovou pomoc 0,7% HDP, v souladu s doporučením, které formuloval Summit tisíciletí v roce 2000 a potvrdila Světová konference o rozvojové pomoci v Monterrey v roce 2002.

Evropská unie má diplomatické styky s více než 130 státy a má zastoupení ve více než 100 státech. V popředí pozornosti EU jsou vztahy s nejvýznamnějšími partnery - s USA, Japonskem, Kanadou, Ruskem, Čínou a Indií, se sousedními státy ve Středomoří, na Balkánu a východní Evropě, jakož i se státy Asie, Afriky, Latinské Ameriky, Karibské a Tichomořské oblasti. V současné době (2004) pojí EU strategické partnerství se Spojenými státy, Kanadou, Japonskem Čínou, Ruskem a Indií.

Evropská unie udržuje vztahy s nejvýznamnějšími mezinárodními organizacemi. Na fórech těchto organizací předkládá svá stanoviska k zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti i k řešení dalších otázek.

3.1. Sociální spravedlnost a konkurenceschopnost

V současném globálním světě čelí země Evropské unie narůstajícím problémům s financováním svého sociálního státu. Má to dvě hlavní příčiny. Za prvé se zvyšují výdaje na již uvedené nové civilizační výzvy (rozšiřování vzdělávání, prodlužování lidského života včetně zvýšených nároků na sociální služby i propopulační rodinnou politiku, technologická revoluce ve zdravotnictví a ochrana životního prostředí). Druhou příčinou je síla globálního kapitálu, která vychyluje i politické rozhodování v neprospěch uspokojování sociálních zájmů širokých vrstev populace. To se projevuje například snižováním daňových příjmů veřejných rozpočtů pod tlakem cenové konkurence „nesociálních" států na světových trzích, k níž se uchylují i některé vyspělé země. Se strany některých vyspělých ekonomik jde o podbízení nízkým zdaněním a v případě USA navíc i nízkým kursem USD. Se strany méně vyspělých ekonomik jde navíc zejména o podbízení nízkými mzdami a u chudých zemí Jihu také o podbízení v pracovních podmínkách. Doplňující, i když ne rozhodující, třetí příčinou jsou rovněž částečné nedostatky v motivaci a hospodárnosti solidárního financování těchto výdajů.

Tyto problémy by proto měly být řešeny - především tam, kde vznikají - překonáváním jejich příčin. Odpovědí sociální demokracie na zvyšování nákladů sociálního státu není jeho privatizace a omezování sociálního zabezpečení. Její odpovědí je dosahování vysoké produktivity, vysoké míry sociální spravedlnosti, solidarity, racionálně uplatňované modernizovaným sociálním státem, v rámci řešení na národní, evropské i globální úrovni.

To ale za prvé znamená, že hlavním dlouhodobým zdrojem úhrady uvedených nových nákladů nemůže být „utahování opasků". Především je nutné usilovat o růst produktivity výrobních činitelů, zejména produktivity práce. Tento růst umožňuje přiměřeně zvyšovat zdroje úhrady těchto nákladů, aniž by byl omezován růst životní úrovně a aniž by docházelo ke snižování konkurenceschopnosti země v mezinárodní soutěži s „nesociálními" státy. Není to pouhé přání. Sociální stát se může opírat o prvenství při rozvíjení nových, kvalitativních faktorů produktivity - tržní motivaci podniků doplňuje nejen motivační silou sociální soudržnosti, ale i širším, solidárním přístupem k intelektualizaci člověka.

Česká sociální demokracie proto považuje za nezbytné přijmout dlouhodobou strategii, orientovanou na prosazování inovací na základě rozvoje vědy a výzkumu, vzdělávání a kvalifikace pracovní síly, restrukturalizace a technologické modernizace kapacit výroby i služeb. Zvyšování technické a technologické náročnosti výrobků, služeb a jejich přidané hodnoty. Jde o strategii navazující v evropském měřítku na vyvážené uplatňování Lisabonského programu. Česká sociální demokracie se ztotožňuje se základním přístupem této strategie, který zdůrazňuje vzájemnou závislost hospodářského, sociálního a ekologického pokroku.

Za druhé to znamená, že růst nákladů práce, vyvolaný úhradou uvedených nových vysoce nákladných výzev, musí být pokryt růstem produktivity práce bez zvyšování jednotkových nákladů práce. Sociálně spravedlivý a solidární způsob úhrady těchto budoucích výdajů přitom vyžaduje restrukturalizaci nákladů práce ve prospěch zvýšené míry přerozdělování. Individuální způsob úhrady rovněž vyžaduje tuto restrukturalizaci, ale ve prospěch individuálního spoření. Sociální demokracie prosazuje solidární způsob jako rozhodující, protože je také ekonomicky racionálnější a úspornější.

Touto cestou lze postupně překonávat a nahrazovat dosavadní vysoce nákladnou strategii, založenou na cenové (nákladové) konkurenční schopnosti, na nízkých mzdách, nízkých daních a nízkém kurzu koruny. Na této cestě však musíme čelit současné vnější cenové konkurenci „nesociálních" států. Evropská unie se dostává na rozcestí, neboť mechanismy globální konkurence - včetně vnějšího cenového a sociálního dumpingu - pronikají do nitra Evropy v době, kdy se musí přizpůsobovat mnohem náročnějším podmínkám po přijetí společné měny i důsledkům rozšíření o nové členské země. Měnová unie je posledním krokem na cestě „mezivládního vytváření trhů". Jde o konkurenční prostor, který je hustě propojen trhem a poměrně slabě regulován politicky. Přenesením měnové suverenity na Evropskou centrální banku ztrácejí členské státy možnost politicky regulovat hospodářství přizpůsobováním měnových kurzů. Vzhledem k vyostření cenové konkurence uvnitř jednotného měnového prostoru vznikají nové problémy. Ty se prohlubují přijetím nových členských zemí s nižší produktivitou a výraznější orientací na cenovou konkurenci. Podmínky se však zpřísňují i těmto novým členským zemím přijetím pravidel EU k omezení státní pomoci podnikům i poměrně omezenou hospodářskou pomocí EU ve srovnání s pomocí méně vyspělým ekonomikám dosavadních členů EU. V cenové konkurenci se tak celkově podstatně zvýrazňuje úloha daňového a sociálního dumpingu. Slabší ekonomiky se snaží vyrovnat své konkurenční nevýhody snižováním sociálních nákladů a přímých daní. Silnější ekonomiky se obávají sociálního a daňového dumpingu. Jedni se obávají, že ztratí své výhody, jež plynou z nízkých sociálních nákladů, druzí se obávají, že se budou muset přizpůsobit snižováním nákladů.

Evropská unie si musí zvolit jednu ze dvou alternativ. Buď nechá tuto cenovou konkurenci degradovat na soutěž ve snižování úrovně sociálních podmínek života občanů, nebo ji bude postupně překonávat kvalitativní konkurencí pomocí Lisabonské strategie a dalších evropských a globálních projektů a současně bude aktivně čelit cenovému, zejména daňovému a sociálnímu dumpingu.

Česká sociální demokracie považuje dosavadní cenové podbízení jen za přechodné zlo, vynucené přijatou neoliberální strategií ekonomické transformace. Jeho nahrazování kvalitativními, znalostními faktory růstu produktivity může být jen postupné, neboť vývojové etapy v rozvoji produktivity nelze přeskakovat. Sociální demokracie bude však čelit tlakům na další prohlubování a prodlužování tohoto podbízení v evropském i globálním rámci. V souladu s vytvářenými předpoklady bude usilovat např. o přibližování cenových, mzdových i daňových hladin v České republice hladinám vyspělých zemí Evropské Unie.

Současně bude vyžadovat, aby Evropská unie, pokud nechce ohrozit svou konkurenceschopnost a svůj sociální model, použila i dočasné ochrany svých trhů před vnějším sociálním i cenovým dumpingem - zejména kursovým a daňovým - včetně aktivní kursové politiky. Musíme rovněž počítat s tím, že na obdobné problémy „uvnitř" bude EU odpovídat zejména zesílenou snahou o harmonizaci daní.

Za třetí vyplývá, že využití hlavních cest k dlouhodobému zvyšování zdrojů úhrady těchto výdajů určuje, zda a v jaké míře je odůvodněné i dočasné zbrzdění růstu uvedených výdajů - to znamená zvyšování produktivity a schopnost čelit vnějšímu dumpingu. Základem systémů nejen vzdělávání, ale také sociální a zdravotní ochrany by měly zůstat solidární systémy. Jejich parametry by přitom měly být přiměřeně racionalizovány. Na výdajové straně by mělo jít především o zvýšení motivační účinnosti jejich dávek, o racionalizaci podmínek jejich poskytování, ale jen v krajním případě o jejich omezování. To platí tím spíše pro Českou republiku, kde jsou tyto dávky ve srovnání s většinou sociálních států Evropské unie relativně skromné. Individuální, tržní poskytování těchto služeb by mělo mít jen doplňkový význam.

Pokud se dnes pod tlakem neoliberální politiky volá po větší schopnosti firem obstát v tvrdé tržní konkurenci na úkor mezd, daní a sociálního zabezpečení občanů, nemá to s evropskou ideou Lisabonské strategie, natož se sociální demokracií, nic společného. Sociální znejistění občanů, chudoba a nerovnost vedou k oslabení výchozích podmínek, z nichž by měla vycházet vzdělanější populace a inovační schopnost ekonomiky.

Česká sociální demokracie požaduje především:
Dlouhodobě vytvářet zdroje ke krytí rostoucích nákladů sociálního státu předevš ím růstem produktivity výrobních činitelů, zejména produktivity práce, dosažené kvalitativními, znalostními faktory při plném zapojení ČR do Lisabonské strategie.

To vyžaduje zejména: Podporovat výzkum, vývoj a inovace a jejich využití v praxi; rozvíjet vzdělávání s ohledem na vývoj společnosti jak v ČR, tak v celé EU a s ohledem na poptávku po kvalifikovaných pracovnících. Důrazněji prosazovat modernizaci škol technického zaměření (především technických vysokých škol a přírodovědných směrů studia na universitách) a učňovského školství. Rozvíjet všeobecnou informační (počítačovou) gramotnost přiměřeně požadavkům společnosti a ekonomiky založené na znalostech. Zvyšovat profesní i územní mobilitu a motivaci pracovní síly zejména rozvíjením systému celoživotního vzdělávání, podporou bytové výstavby a zlepšováním dopravní dostupnosti pracoviště. Posílit systém podpory investic a orientovat jej tak, aby účinněji podporoval vzestup technologické a kvalifikační náročnosti výroby a služeb při výrazném zvyšování podílu kvalifikačně náročné tuzemské přidané hodnoty.
V závislosti na zvyšování produktivity a konkurenceschopnosti se orientovat na sbližování cenových, mzdových a daňových hladin ČR s vyspělými zeměmi Evropské unie a eurozóny; a na sbližování korporátních daní s výhledem na vytvoření minimální evropské sazby.
Orientovat se na sbližování ČR s vyspělými státy EU v míře solidarity.
Provádět sociálně demokratické modernizační reformy ke zvýšení motivační účinnosti a hospodárnosti solidárních systémů sociální a zdravotní ochrany, zejména systému penzijního a zdravotního pojištění.
Odmítnout privatizaci solidárních systémů sociálního státu prosazovanou konzervativci a neoliberály.
Prosazovat, aby EU aktivní politikou čelila vnějšímu kursovému, daňovému a sociálnímu dumpingu.
Prosazovat, aby z rozpočtu EU byly ve větší míře financovány evropské projekty v oblasti výzkumu, informatiky, komunikačních a dopravních sítí v těsné spolupráci s vládami členských zemí; ve větší míře orientovat na tyto činnosti i pomoc EU vládám členských zemí.
V součinnosti s členskými stranami PES (Evropskou stranou sociálně demokratickou) podpořit cíl, aby Komise EU s Evropskou radou výrazně posílila rozvojovou pomoc EU na 0,5% HDP do roku 2009 a na 0,7% HDP do roku 2015.
V součinnosti s členskými stranami PES prosazovat, aby Komise EU iniciovala vytvoření Rozvojové rady OSN, která by pomohla v globálním měřítku harmonizovat politiky v sociální, ekonomické a environmentální oblasti.
V součinnosti s členskými stranami PES prosadit, aby Komise EU v rámci UNESCO podporovala konvenci o kulturní rozmanitosti.

Zpět na obsah dlouhodobého programu