Nacházíte se zde: Náš kraj – invisible – Dlouhodobý program 4-9

Dlouhodobý program 4-9

4.9. Lidská práva

ČSSD považuje lidská práva (Listinu základních práv a svobod a příslušné mezinárodní smlouvy) za otevřený normativní systém, závazný a inspirativní pro demokratickou a emancipační politiku. Na jejich základě se v poválečném období rozvinula různorodá emancipační a protestní hnutí, směřující proti nebezpečným a škodlivým aspektům politiky vlád (mírové, ekologické a obdobné aktivity), proti zjevným i skrytým (historií posvěceným) diskriminacím, ztěžujícím uznání legitimity té, či jiné menšinové identity - etnické, rasové, náboženské, sexuální atd. Byla polemická k legislativě, ke státním a sociálněekonomickým orientacím a postupům i k mentalitě a předsudkům většinového, či dominantního společenství, jež v praktikované diskriminaci odmítalo vidět nespravedlnost a nerovnost - pokud jde o přístup ke vzdělání, k řídícím funkcím, ke stejné mzdě za stejnou práci, k azylantům, přistěhovalcům apod.

Ačkoli se tyto emancipační a identiřkační vlny, jež u nás po listopadu 1989 proběhly v zrychleném čase, neobešly bez morálních a kulturních stínů (komercionalizace, kult násilí, pornograře, prostituce, drogy), ČSSD je považuje především za důsledek inspiračního vlivu lidských práv, který kvalitativně proměnil občanskou společnost, formy její aktivity a poměr ke státu i k mimostátním institucím. Odstraňování různých forem diskriminace, zvláště tam, kde je jako samozřejmost vepsána do mentality společnosti (v lepším případě jako soubor civilizačních, nacionálních a obdobných předsudků a v horším případě jako jejich povýšení na vůdčí politické principy), chápe jako jednotu legislativních a pedagogických postupů. V lidských právech vidí ČSSD nejen obranu proti rozpínavosti a nezákonným postupům státu, nýbrž i obranu proti destruktivním důsledkům kriminality, společenských nerovností a závislostí v občanské společnosti. Demokratický právní stát je tedy hrozbou a ochráncem zároveň. Obdobné zdvojení existuje i ve vztahu jedince a občanské společnosti (soukromoprávních institucí), kde se nerespektování lidských práv snadněji zahaluje pseudoliberální absolutizací svobody individua.

Ústavní princip občanské rovnosti, který se vznáší nad manifestací kvalitativních odlišností (identit) v občanské společnosti, musí mít v tomto napětí nezbytnou míru reálnosti, neboť jen za tohoto předpokladu může - podle přesvědčení ČSSD - účinně konkurovat nevázanosti a libovůli svobody silnějších a početnějších. Tím není ovšem vyloučeno uplatnění nerovnosti (zvýhodnění) v zájmu rovnosti, neboť dosažení této hodnoty plynoucí z étosu lidských práv začíná zastavením jejího růstu (progresivním zdaněním apod.). V principu ústavní rovnosti je neodlučně zabudován princip tolerance. Kvalitativní pluralita občanské společnosti může být zbavována destruktivních důsledků jen faktickou - i když jen relativní, ale jejím směrem otevřenou - rovností a faktickou tolerancí, která je dvojsměrná: jak většin vůči menšinám, tak menšin vůči většinám. ČSSD z této situace odvozuje nutnost takové politické kultury (politického stylu), v níž jsou rovnost a tolerance umocněny solidaritou, jež je podmínkou vzniku a trvání „politického národa" jako osudového společenství. Evropská integrace, v níž je univerzalita občanského principu konfrontována s mohutnými kulturně historickými státně národními identitami, je bez takové politické kultury nepředstavitelná. ČSSD přitom vnímá prostor lidských práv a svobod jako zdaleka nevyčerpaný. Především v oblasti práv sociálních a kulturních je připravena k jeho dalšímu rozšiřování v rámci českých zemí i Evropské unie.

4.9.1. Rovnost mužů a žen

Ačkoli během dvacátého století došlo v postavení žen ve společnosti k obrovskému pokroku, mnohé neoprávněné nerovnosti stále přetrvávají. Ženy jsou nedostatečně zastoupené v mocenských a rozhodovacích procesech, dostávají menší mzdu než muži, stávají se obětmi (domácího) násilí, nesou valnou část odpovědnosti za péči o děti či staré rodiče a o domácnost.

ČSSD bude v souladu s politikou Evropské unie prosazovat důsledné uplatňování vyrovnávání příležitosti (metody genderového mainstreamingu). V praxi to znamená nejen zavádět taková opatření, která otevřou ženám cestu k paritnímu postavení ve všech významných společenských aktivitách, ale také uplatňovat hledisko rovných příležitostí ve všech existujících politikách, strategiích a plánech.

ČSSD si je vědoma, že prosazování rovnosti žen a mužů ve společnosti je složitou civilizační výzvou, a že země, která nedokáže plně využít schopnosti svých žen, se odsuzuje k zaostalosti.

4.9.2. Lidská práva a politická integrace

Radikální fragmentace občanské společnosti spjatá s novými formami občanské iniciativy, jež je důsledkem mnohotvárných emancipačních „revolucí", klade - spolu s radikální strukturální proměnou sociálního rozvrstvení (redukcí dělnictva a rolnictva) - požadavek hledat a uplatnit adekvátní formy a prostředky sociální a politické integrace. Úbytky státní svrchovanosti podmíněné nadstátní integrací a vnitřní samosprávní decentralizací státní správy se netýkají podstaty daného problému, vnášejí však do vnitřní politiky jeho nadstátní (evropský, globální) rozměr. ČSSD tu vidí dva základní problémové okruhy.

Z prvního plynou otázky, zda je ještě oprávněn či zda je ještě vůbec možný pojem „obecného blaha" (zájmu apod.) jako klíčová funkce státu. Zda může být „obecné blaho" formulováno státem, jsou-li jeho dominantním hybatelem politické strany. ČSSD vychází z přesvědčení, že záporná odpověď by znamenala popřít existence „společnosti", uznat priority individualistické atomizace, a tím i oprávněnost rezignovat na možnost organické integrace, respektující jak princip individuality v duchu lidských práv, tak společenský rozměr individua. Z hlediska ČSSD tato organická integrace předpokládá, že politická strana (koalice stran), jež je demokratickým aktem povolána k státnímu významu, musí být - jako reprezentant vůle realizovat určitou podobu „obecného blaha" - otevřena vůči celé občanské společnosti a všemu, co je vpravdě (z hlediska ústavy a lidských práv) univerzální. Přestože solidarita plynoucí z této univerzality se jednotlivých členů společnosti v důsledku prohlubování rovnosti nedotkne stejně. Jinak řečeno, stranickost (jako korporativní, parciální negace uvedené univerzality) je v rovině státní vůle patologickým jevem. Lze říci, že jen ty strany, které jsou schopny této univerzality, odpovídají pojmu politické strany. Zde přichází ovšem ke slovu jak racionalita politiky, tak morální étos lidských práv. Strany, v nichž je ještě uchováno vědomí emancipační mise, nejsou a nemohou být imunní k morálním impulsům vycházejícím ze situace společenských vyděděnců, „uražených a ponížených".

Z druhého okruhu vyplývá otázka, co je sférou (objektem) politiky a kdo je (může či má být) jejím aktérem. Jde tu o problém relace mezi akčním radiem politického rozhodování a kontroly a autoregulačními tržními mechanismy, doplněnými korigujícími nezávislými institucemi. Šíře emancipačního projektu ČSSD je taková, že se nemůže zříci - poučena historickou zkušeností i současnými trendy trvající nerovnosti - pozitivních funkcí státu. Definovaných ovšem nově v duchu lidských práv a ekonomických trendů, jež jsou materiálně-organizační bází jejich naplňování. ČSSD nesdílí neoliberální iluzivní touhu po „konci politiky" ani z národního, ani z regionálního a globálního pohledu. Z ústavní univerzality občanství dovozuje ČSSD univerzalitu politických aktérů. Tzv. nepolitickou politiku chápe jako politickou permanentní angažovanost a odpovědnost občanů, jejich aktivit a organizačních struktur, jež nejsou - na rozdíl od politických stran - právně včleněny do ústavního politického provozu (s příslušnými výjimkami jako petiční právo apod.). Financování stran státem je odůvodněno (jako princip) tím, že spojují občanskou společnost se státní mocí prostřednictvím zastupitelství, že disponují integrační potencí a pedagogickými nástroji pro výchovu k odpovědnému a rozumějícímu občanství. Obě tyto vrstvy politiky se vzájemně podmiňují.

ČSSD usilující o demokratickou součinnost občanů nemá důvod klást princip zastupitelské demokracie proti aktivitám skupin a sdružení občanské společnosti a vytýkat jim - v neoliberálním smyslu - absenci legitimity. Naopak usiluje o participaci, za jejíž legitimní a zavazující zdroj považuje v ústavě zakotvený princip svrchovanosti lidu. Proto také trvá - přes nezbytnou adaptaci k mediální, informační a marketingové revoluci - na „komunikativním" charakteru strany, neztotožňuje se s tezí o zastaralosti „masových stran", zbytečnosti stranického tisku a vůbec metod přímé komunikace se společností na všech úrovních.

ČSSD neztrácí ze zřetele, že občanská společnost snadněji podléhá rozvášnění a extremismu (nebo naopak znechucení a apatii), zvláště tehdy, je-li konfrontována s arogancí moci a mocných či s nestoudností bohatství a ziskuchtivosti (drastické rozdíly v odměňování, životním stylu apod.). Nezapomíná, že v základech moderní demokracie je zabudován emancipační vklad třídního boje, racionální vize spjaté s vášnivým morálním protestem. Soudobé smíření liberálního, demokratického a sociálního dějinného úsilí vytvořilo novou situaci, která motivuje sklony k zamítání klasického rozlišení politických orientací na pravici a levici, dokonce k trestněprávnímu postihu „třídní nenávisti", jež je povahou věci zaměřena proti niž- ším vrstvám, neboť bohatství je asociální i racionálně, podle principů „odlidštěné" politické ekonomie. Je nepochybné, že rozlišení (demokratické) pravice a levice „zaniká" v případě reálného ohrožení „otevřené společnosti", ale takové případy nepatří do každodennosti. V každodennosti otevřené společnosti se toto rozlišení manifestuje, jak je patrné v soudobých snahách o „odzbrojení" sociálního státu. Konfliktnost pravice a levice je ovšem právně podřízena režimu lidských práv, který koriguje rozpínavost obou politických křídel a orientuje je „středově".

4.9.3. Univerzalizace lidských práv

Proces internacionalizace a univerzalizace lidských práv chápe ČSSD jako nezbytný základ k mírové koexistenci, spolupráci a vzájemné solidárnosti států a národů, jejíž absencí - v mnichovanství - byly naše národy těžce dotčeny. Proto bude usilovat o to, aby eticko-právní zásady mezinárodního práva měly prioritní postavení v našem právním systému, aby Česká republika měla aktivní podíl na mezinárodních smluvních a institucionálních zárukách a obranách lidských práv. ČSSD uznává prioritu základních a nezadatelných práv a svobod před státní svrchovaností, ale nepřehlíží, jak zdlouhavě a obtížně Evropa dospívala k jejich uznání, kolik úsilí muselo být vynaloženo k porážce totalitarizmů, které je zneuznávaly evropskou emancipační ideou, nebo ji chtěly definitivně vykořenit. Proto ČSSD klade velký důraz na to, aby byla vnímána výchozí politická a historická situace a kulturní identita rozvojových zemí, neboť jejich podcenění vyvolává komplikující obranné reakce, zvláště je-li spojeno se selektivním přístupem, diktovaným konjunkturálními mocenskými zájmy.

Zároveň ČSSD považuje za nevyhnutelné, aby zásahy do svrchovanosti států, motivované kvalitativním porušováním lidských práv, byly perfektně opřeny o nesporná fakta a nesporné právní normy. Zvládání integračních procesů - evropského, globálního - tak, aby se nevymkly z humanizační a emancipační perspektivy. Podle mínění ČSSD vyžaduje jejich permanentní korekci z hlediska étosu lidských práv. Nemělo by dojít k tomu, že odkládání těchto integračních procesů - v důsledku zaostávání „globalizace" politiky a politickoprávních institucí - posílí bariéry proti jejich komplexnímu ustavení, zvláště proti jejich demokratizující a socializující dimenzi.

Zpět na obsah dlouhodobého programu