Nacházíte se zde: Náš kraj – invisible – Dlouhodobý program 4

Dlouhodobý program 4

4. DEMOKRATIZACE STÁTU, SVOBODA, ZÚČASTNĚNOST A ODPOVĚDNOST

4.1. Demokracii považujeme za řád svobody

Demokracii považujeme za řád svobody, v němž jedinci a kolektivy svobodně utvářejí - v rámci zákonů - svůj osud. Demokratická moc, obnovovaná po pádu diktátorského a byrokratického režimu reálného socialismu, musí být legitimována souhlasem občanů a jim také ústavně odpovědná. Občanská (politická) práva, jež tento vztah upravují, uznává ČSSD za práva základní, nezadatelná a univerzální. Rovnost občanského statutu ruší politický význam jakýchkoli kvalitativních odlišností (rodu, pohlaví, národnosti, rasy, vyznání, sociálního postavení atd.), ale má-li být efektivní v mocenských politických vztazích, nemůže být redukována na formální rovnost před zákonem. Mírnění nerovnosti či posilování rovnosti zároveň s překonáváním jakékoli diskriminace v politické oblasti chápe ČSSD jako svůj permanentní úkol, neboť na tom závisí uplatnění zásady, že všeobecnosti práv má odpovídat všeobecnost občanské odpovědnosti.

Demokracie je založena na principu většiny, ale ten nesmí být v zájmu svobody absolutizován. ČSSD odmítá jak nekontrolovatelnou moc menšiny, tak všemocnost většiny. Přikládá proto kardinální význam pojetí lidských práv v ústavě a v Listině základních práv a svobod jako práv nezadatelných, nepromlčitelných, nezciziteln ých a nezrušitelných. Tím jsou vyňata z legislativní kompetence státu i lidu jako ústavního zdroje veškeré státní moci. Individuální a menšinová práva a svobody jsou tak ústavně zabezpečeny před libovůlí veřejnoprávních i soukromoprávních autorit. Rovnost lidí v důstojnosti, svobodě a právech předpokládá svobodu od politického a sociálního útisku, od ponižující a diskriminující závislosti na státní či soukromé moci, od vykořisťování, nouze, nejistoty a strachu z budoucnosti, od nevědomosti a manipulačního zmatení. Tento trend k humanizaci společenských vztahů a k svobodné tvorbě individuální identity odpovídá dějinnému emancipačnímu poslání ČSSD. A nejen to, neboť struktura lidských práv (zahrnuje liberální demokratická a sociální práva i základní právní principy, jež jsou podmínkou spravedlivého procesu) a jejich obecná závaznost umožňuje podle přesvědčení ČSSD deantagonizaci společenských vztahů, jež je minimálně podmínkou sociálního míru a optimálně možností spolupráce a solidarity. ČSSD soudí, že liberální idea svobody nevyčerpala své možnosti v organickém smíření svobody, rovnosti a bratrství.

4.1.1. Hodnoty svobody a důstojnosti člověka

Hodnoty svobody a důstojnosti člověka nejsou v pojetí ČSSD odvozeny z něčeho, co je vůči němu vnější (např. z tržní ekonomiky): tyto atributy plynou z jeho lidství. ČSSD se ztotožňuje s osvícenským příkazem, že člověk musí být pro člověka vždy účelem, nikdy jen prostředkem. Chápe člověka jako nejvyšší omezení libovůle státní a soukromé moci, motivované univerzalitou lidské svobody a důstojnosti.

Mnohostrannost lidské aktivity rozkládá obecný pojem svobody. Kodexy lidských práv znají základní svobody a práva jako svobody rovnocenné a autonomní, vůči nimž není abstraktní pojem svobody nadřazeným kritériem. Všechny se odvíjejí z rovnosti lidí ve svobodě a v důstojnosti, jež zároveň vytyčuje rámec státní aktivity v této sféře.

Fundamentalistické (neoliberální) pojetí svobody, jež vydává solidarizující postupy státu - mírnící sociální nerovnost v souladu se sociálními, hospodářskými a kulturními právy - za zánik svobody a státní despocii, odporuje soudobé univerzalitě lidských práv a je pro ČSSD nepřijatelné. Odtrhuje totiž jedince od společenství a svou podstatou je obranou parciálních privilegií - závislost sociálních a dalších. Důraz na výkonnost ekonomiky není dostačujícím argumentem pro zamítnutí principu solidarity či bratrství.

Svoboda, má-li být vpravdě univerzální, nemůže být neomezená - omezení je rozhraním oddělujícím svobodu od anarchie, v níž právo ustupuje síle (omezení základních práv a svobod musí mít formu zákona a musí šetřit jejich podstatu a smysl).

4.1.2. Dějinná zkušenost ČSSD popírá tezi o přímé závislosti tržní ekonomiky a demokracie

Liberální tržní ekonomika a demokracie se mohou - jak ukazuje Pinochetova diktátorská éra - rozcházet na úkor práv a svobod závislejších účastníků tržních vztahů. Už z toho je zřejmé, že „antietatismus" ČSSD (limitování státních kompetencí) je kvalitativně odlišný od neoliberálního antietatismu. Kritika etatismu „staré sociální demokracie", která byla adekvátní reakcí na hospodářský liberalismus, nemůže tuto odlišnost přehlížet.

Nový etatismus nové sociální demokracie je spjatý s úkoly státu danými hospodářskými, sociálními a kulturními právy, orientací na sociální a humánní dimenzi demokracie a její rozšiřování na další oblasti a sféry společenské aktivity. Inspirací je tu pro ČSSD Masarykova idea humanitní demokracie. ČSSD je odpůrcem obou extrémů. Odmítá jak neúměrné zesilování státu, tak jeho neúměrné oslabování, uvolňující vliv mimoústavních silových ohnisek. Optimální rozsah státních kompetencí a funkcí je konec konců určen souhrnem jeho závazků a povinností, zakotvených v ústavě a v dalších stát zavazujících normách. Toto kritérium předchází jakoukoli ideologickou argumentaci, neboť ústava zavazuje stát k ideologické a religijní nestrannosti. ČSSD odvozuje charakter, strukturu a kompetence státu a jejich meze prioritně z principu lidských práv (z rovnosti lidí v důstojnosti, právech a svobodě), nikoli z dominace principů tržní ekonomiky. Považuje proto nezbytnou míru státní autority za nepostradatelný „nástroj", který se neomezuje jen na negativní funkce (vojenské, policejní, justiční), neboť má i pozitivní tvůrčí úkoly plynoucí z étosu lidských práv (Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech).

Tato orientace ČSSD, z pozic jiné doktríny obviňovaná z etatismu a sklonu k „sociálnímu inženýrství", je v plné shodě s hodnotovou strukturou lidských práv. Neznamená fetišizaci státu a moci, jejich povyšování na hlavní cíl a hlavní prostředek. Podobné tendence považuje sociální demokracie za patologické a nepodceňuje jejich nebezpečnost. Vyvozuje ovšem logický závěr z dějinné zkušenosti, že autoregulační tržní mechanismy (neviditelná ruka trhu) samy o sobě společnost svobody a spravedlnosti nevytvářejí. ČSSD vychází z přesvědčení, že tržní ekonomika nemá charakter „přírodní objektivity", nýbrž že je v dosahu lidské vůle a morálních soudů.

V postupující globalizaci je ČSSD součástí sil, jež usilují o prioritu demokratické politiky před ekonomikou a o to, aby se ekonomika nevymkla z inspiračního vlivu univerzálních lidských práv. Pro ČSSD je to podmínkou toho, aby reciproční zúžení státní svrchovanosti (což ani po vstupu do EU neznamená její zánik) sílu integračních procesů nejen zachovalo, ale i zpevnilo zásady svobodné a spravedlivé společnosti.

4.1.3. Ústavní instituce a právní řád

Ústavní instituce a celý právní řád vycházejí z hodnot a principů, nezbytných pro demokratický právní stát, ale jejich tvar není ani dokonalý, ani konečný. Navíc ani politický, ani justiční provoz nevyužívají všech možností či povinností, které již ský- tají nebo vyžadují. Tento stav není příznivý pro společenské uznání ústavních institucí jako takových, tj. uznání jejich smyslu a poslání v demokratickém řádu svobody. Personální prvek, na rozdíl od instituce nahodilý, překáží jejímu docenění. ČSSD z této situace vyvozuje dvojjediný úkol: usilovat o zkvalitnění a zkompletování institucionálního a právního systému na základě kritérií daných demokratickými hodnotami, včetně začlenění do evropského a mezinárodního institucionálního a právního řádu. Druhé zaměření tohoto dvojjediného úkolu navazuje na Masarykovo pojetí demokracie jako „způsobu života": přesahuje instituční a normativní kostru demokracie požadavkem intelektuální a morální kvality občanů. Je to úkol obtížnější než stanovení pravidel a zřízení institucí, který vlastně nikdy nekončí. Předpokládá - Masarykovými slovy - permanentní revoluci hlav a srdcí.

Ústava ČR vznikala na sklonku roku 1992 pod tlakem blížícího se rozpadu Československa. Její obsah je kompromisem mezi nejrůznějšími politickými zájmy tehdejšího politického spektra, jemuž dominovala pravicová politika. Některé její nedostatky byly odstraněny v letech 1997-2002 pěti novelami a dvěma ústavními zákony (o vytvoření vyšších samosprávných celků a o bezpečnosti České republiky). Další otázky ale zůstávají otevřené a je třeba je prodiskutovat.

Jednou z nejzávažnějších je otázka pojetí, ne-li samotné ústavní existence Senátu, který byl prosazen proti vůli ČSSD. Protože ke změně Ústavy (a tedy i pojetí, nebo vypuštění Senátu) je třeba i souhlasu Senátu, pak nezbývá, než vyzývat voliče k účasti v senátních volbách a podpoře kandidátů ČSSD.

Dalším problémem je celostátní referendum. Ačkoli Listina základních práv a svobod zaručuje občanům i přímou účast na správě věcí veřejných, Ústava obsahuje kompromisní ustanovení, dle něhož případy, kdy lid vykonává státní moc přímo, může stanovit pouze ústavní zákon. ČSSD se staví za takovou úpravu všeobecného celostátního referenda., která by nezatěžovala občany častým rozhodováním o méně závažných věcech, umožnila by jim však vyjádřit právně závazný názor k zásadním otázkám vnitřní nebo zahraniční politiky státu. V tomto smyslu již ČSSD předložila Parlamentu několik návrhů, zatím však bezúspěšně. Úkolem ČSSD tedy je v této snaze pokračovat.

V roce 2002 byla Ústava doplněna výslovným prohlášením, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Od té doby tvoří právní řád ČR nejen právní předpisy vydané orgány ČR, ale i vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas. V roce 2003 se ČR stala, se souhlasem občanů, členem Evropské unie. Z toho plynou nejen výhody a oprávnění, ale také závažné povinnosti, zejména pokud jde o bezprostřední uplatňování komunitárního práva. ČSSD bude usilovat, aby ČR všechny tyto závazky důsledně plnila, a aby i na poli mezinárodním a komunitárním byla státem důvěryhodným.

Důvěryhodným však musí být stát především ve vztahu k vlastním občanům. Má-li se ČR oprávněně považovat za demokratický právní stát, musí být celý její právní řád srozumitelný, musí zakládat stav právní jistoty a umožňovat důvěru v právo. V tomto ohledu má český právní řád leckteré závažnější nedostatky. ČSSD bude hledat cesty k jejich odstranění, zejména zvyšováním nároků na procesy tvorby práva. Při uplatňování práva ovšem musí být důvěryhodné všechny orgány veřejné moci. Nejde tu jen o zákonnost, správnost a předvídatelnost jejich rozhodnutí, ale také o to, aby bylo rozhodováno bez průtahů, a aby bylo splnění povinnosti rychle a účinně vynucováno. Cestu ke splnění těchto požadavků vidí ČSSD především ve zkvalitňování veřejné správy a soudnictví, zejména pokud jde o jejich organizaci a personální vybavení. Také však v racionalizaci procesních a jiných postupů.

Různé nedostatky v činností institucí, zvláště ty, jež nějakým způsobem zasahují do práv a svobod občanů a organizací (správních, justičních apod.), vrhají stín na právnost státu a na jeho hodnotové priority. Nedostatečná vymahatelnost práva, průtahy a byrokratické excesy považuje ČSSD za vážnou překážku humanizace demokratického systému, neboť vytvářejí nezřídka až trýznivý rozpor mezi právem a jeho naplněním.

Zpět na obsah dlouhodobého programu